Tři perné dny v Chile 2020

12.10.2022

Každá cesta do exotické země přináší mnoho zážitků, jak pozitivních, tak i negativních. Přináší často i splněné sny. A to vše jsme zažili během pouhých 3 dnů. Letošní zimu, jako již každoročně jsme trávili v této úžasné jihoamerické zemi..

Copiapoa dealbata v. carrizalensis, u Caleta Los Buros

Je 27.1.2020 a my jsme již týden v Chile. Dnes nás čeká dlouhá cesta, z námi tolik milovaného Huasca až do Chaňaral. Cesta vede kolem moře. Nejprve navštěvujeme lokality kolem Quebrada Mala, kde nás udivují obrovské trsy Copiapoa dealbata a drobné trsy Copiapoa fidleriana. Navštěvujeme i lokality kolem Caleta Buros, kde dominují obrovské trsy Copiapoa dealbata v. carrizalensis. Přímo u moře jsou Copiapoa megarhiza v.parvulla a Pyrhocactus carrizalensis. Navštěvujeme i nedalekou lokalitu zvláštních Copiapoa echinoides. Zde jsem již po osmé.

Copiapoa echinoides, odbočka na Caleta Los Buros

Až teprve nyní zde nacházím pár semínek. Velký úspěch! Pokračujeme dále do přímořského městečka Baranquio, kde roste úžasný Pyrhocactus confinis. Odměňuje nás několika zralými plody. Pokračujeme až do přístavu Caldera, kde konečně vyjíždíme na Ruta 5. 20km za Calderou zastavujeme na lokalitě málo známých Copiapoa calderana. I když se již slunce sklání k západu, nenecháme si tuto lokalitu ujít. Je zde sladká odměna v podobě zralých semen. Zbývá nám ještě skoro 100km do Chaňaralu, nemusíme však spěchat, protože tam máme zajištěné ubytování v hotelu San Nicolas. Je skoro u moře.

Copiapoa echinoides, odbočka na Caleta Los Buros

A to se nám stává skoro osudným. Ubytování probíhá bez problémů, recepční nám ukazuje náš pokoj v prvním patře. Sprchujeme se, večeříme a provádíme rutinní expediční práce. Vše samozřejmě zapíjíme naším oblíbeným červeným vínem El Gato. Když už máme všeho dost, ukládáme se ke spánku. Kolem půl jedenácté někdo tluče na dveře. Je to recepční, která nám nařizuje rychlou evakuaci. Prý v horách spadlo velké množství vody a vlna bahna a kamení se valí na město. Tak rychle jsme se nikdy v životě ještě nezabalili. Stačili jsme ještě na recepci vyzvednout platbu za ubytování a majitelka hotelu nás vede do bezpečí. Samozřejmě do kopce.

Zaplavená oblast Chaňaral

Přijíždíme do jiného hotelu, výše položeného. Zde je již vše vyřízeno, tak se znovu ubytováváme. Dáváme se pivo na dobrou noc a trochu v neklidu uléháme do postele. Jsme strašně zvědaví, co bude ráno. Večer při rychlé evakuaci jsme zapomněli v původním hotelu šampóny, tak se tam zkoušíme vrátit. Bohužel celý spodek města je uzavřený. Oželujeme šampóny a objíždíme město dle pokynů policie. Vidíme, jak část města, ta nejníže položená je zaplavena hnědým bahnem a kamením. Okamžitě je zde nasazena těžká technika, bagry, buldozery a nákladní auta, které odstraňují následky katastrofy. Chilani jsou na tyto situace velmi dobře připraveni a organizace těchto katastrof je příkladná. Naštěstí tato vlna bahna nebyla tak katastrofická jako pře 5 lety, kdy byla ve výši 5,5m.

Pyrrhocactus confinis, Baranquia

Odjíždíme do bezpečnější oblasti, dále na sever. Kocháme se NP Pan de Azucar, kde není po katastrofě ani památky. Jako vždy nás udivují miliony Copiapoa columna alba, které symbolizují tuto suchou oblast. Ubytováváme se v Taltalu a doufáme, že nás tady nestihne zemětřesení jako loni. Naštěstí je noc klidná a my ráno vyrážíme za město, kde chceme absolvovat dlouhý výstup do Quebrady San Ramón. Vím, že pře 4 lety jsem zcela veřejně prohlásil, že již nikdy mne tam žádný nedostane. Jelikož se moje fyzická kondice, zásluhou snižující se váhy natolik zlepšila, tak jsem své rozhodnutí změnil.

Copiapoa marginata, mezi Caldera a Chaňaral

Brzy ráno jsme u vstupu do Quebrady San Ramón, batoh na zádech se vším potřebným nesu na zádech. Hlavní je dostatek vody. Cestu dobře znám, jsem zde již po čtvrté. Slunce začíná svítit brzy ráno, to zrovna moc nepotřebujeme. Jde se ale kupodivu velmi dobře, i moje partnerka, s kterou vše absolvuji šlape jak za mlada. Fotíme první rostliny hned na začátku cesty. Jsou tu nádherné trsy Copiapoa cinerea v. albispina a krásně vybarvený Pyrhocactus hankeanus. Jsme na cestě řečištěm skoro 3 hodiny a nacházíme další zajímavé kaktusy. Jsou to kvetoucí Copiapoa rupestris. Vím, že k cíli cesty to není již daleko.

Copiapoa fiedleriana, Quebrada Mala

Konečně vidíme cíl naší cesty a tou je Copiapoa krainziana. Celý svah je těmito rostlinami porostlý a již zdálky vidíme, že v jejich temenech se něco děje!! Kvetou, dokonce mají i zralé plody. Námaha se vyplatila a vlila nám další sílu do našich těl. Na lokalitě se zdržujeme více než 1,5hodiny. Spokojeni se vracíme zpět. Ještě na zpáteční cestě zkoumáme další rostliny, fotíme je v odpoledním slunci. Po více než 7 hodinách vycházíme z Quebrada San Ramón. Nakupujeme studené pivo Crystal a jdeme se svlažit do studeného Pacificu.

Copiapoa dealbata, beztrnná forma, Quebrada Mala

Nožičky trochu bolí a to nás zítra čeká výstup do další quebrady, Quebrada Matancillas. Ta se nachází mezi Taltal a Paposo. Je dokonce na hlavní silnici označená. Značka však nekoresponduje s nenápadnou polní cestou. Když konečně trefujeme tuto polní cestu, jedeme do kopce přímořských hor sahajícím až do výšky 1500m. Při představě, že vyjíždíme od moře, je to pěkný kopec. V těsném podhůří rostou majestátní Eulychnie, mezi nimi dominují trsy Copiapoa gigantea. Kvetou zde i trsy Oxalis paposana. My však stoupáme až k řečišti, které je součástí a jedinou cestou do Quebrada Mantacillas. Zde parkujeme auto a vydáváme se pěšky řečištěm dále do hor.

Copiapoa dealbata, Quebrada Mala

Cesta je fyzicky velmi náročná, zvláště po včerejším výstupu do Quebrada San Ramón. Jdeme sem kvůli chilské raritě Tillandsie geissei. Tato vzácná bromélie roste vždy jen jednotlivě. Já ji hledám již 16 let. Nikdy se mi ji nepodařilo nalézt, ač jsem měl mnohdy přesné informaci, či dokonce GPS. Nyní věřím, že tuto smůlu konečně protrhneme. Má růst cca 500–1000m od kraje quebrady. Když už jdeme více než hodinu a pořád nic, začínám mít pesimistické myšlenky. Říkám si, ještě zkusím další ohyb řeky. Když už jsem asi za devátým, chci to vzdát. Prohlížím Eulychnie na svazích, kde má růst. Pořád nic. Prohlížím i kolmé stěny.

Pyrrhocactus carrizalensis, Caleta Los Buros

Konečně teleobjektivem zaměřuji šedou rostlinu na skalách. Vidím jich hned několik, ale jsou absolutně nedostupné. Konečně je jedna blíž. Zkouším k ní vylézt a vyfotit ji. Daří se, ale jak zpátky? Je to riskantní dřina, ale stála za to. Vracíme se spokojeni kaňonem dolů. Nevěřím svým očím. V jednom zákoutí, které je viditelné pouze při sestupu, je na skalách i kaktusech hned několik dosažitelných rostlin Tillandsia geissei. A dokonce kvetou. To budou obrátky!! Vyrušujeme opylovače, kterým je drobný kolibřík. Než vytáhneme fotografickou techniku je pryč. Škoda.

Copiapoa megarhiza v. parvulla, Caleta Los Buros

Fotíme detaily rostlin i květů a vracíme se v pětatřicetistupňovém vedru zpět. Máme za sebou několik hodin výstupu a sestupu v úžasném prostředí. Na skalách ještě pozorujeme Copiapoa humilis, Pyrhocactus sp. a Copiapoa aff. gigantea. Úžasné jsou i barevné Puya sp.. Konečně dorážíme k autu. Poslušně tu na nás čeká. Odjíždíme unaveni, jak fyzicky, tak psychicky. Do cíle dnešního dne Antofagasty ,nám zbývá ještě skoro 200km. Tyto tři dny nám daly pořádně zabrat. I toto však patří ke kouzlu cestování. Už v tuto chvíli vím, že se sem ještě vrátím.