Melocactus intortus – perla ostrova Antigua

12.10.2022

Perla ostrova Antigua: Melocactus intortus
(P. Miller) Urban

Při plánování loňské dovolené jsem samozřejmě, jako každý kaktusář, bral zřetel i na vegetaci, která v daném regionu roste. Vždy mě lákala oblast Karibiku, a to nejen pro své příjemné klima, ale i pro svoji exotickou vegetaci. Po návštěvách Kuby, Jamajky i Dominikánské republiky padla tentokrát volba na exotický ostrov Antigua ve východním Karibiku.

Tropická vegetace u hotelu byla pestrá, na stromech visely i orchideje.

Tento exotický stát se oficiálně jmenuje Antigua a Barbuda. Tvoří jej 3 větší ostrovy: Antigua, Barbuda a neobydlený Redonda. Plocha tohoto státu v souostroví Malé Antily je 443 km. Na ostrovech žije necelých 70.000 obyvatel. Z nich většinu tvoří černoši (95 %), 4% jsou mulatů a pouze 1% běloši. Když v roce 1493 objevil ostrov Kryštof Kolumbus, byl prvním bělochem, kterého domorodí Arawakové viděli. V roce 1620 ostrov zabrali Španělé, ale už v roce 1632 ho obsadili Britové a po krátkém období francouzské okupace zde bylo ustanoveno v roce 1667 britské panství.

Melocactus intortus na předzahrádkách domů.

Na jižním pobřeží Antiguy vznikl v roce 1764 vojenský přístav English Harbour jako základna pro britskou královskou flotilu. Otroctví, využívané k pěstování cukrové třtiny, bylo zrušeno v roce 1834. V únoru 1967 získala vnitřní autonomii jako přidružený stát Velké Británie a 1.11. 1981 vyhlásila nezávislost pod názvem Antigua a Barbuda. Vzhledem k těmto skutečnostem je zde úřední jazyk angličtina.

Melocactus intortus na předzahrádkách domů.

Naše cesta vedla přes Drážďany, Frankfurt a odtud přímo do hlavního města Saint John's. Přivítala nás zde nádherné příroda, teplé karibské podnebí a přivětiví lidé. Počasí je zde na melocactusy jako stvořené – vlhko a teplo. Samozřejmě, že jsem se začal ihned zajímat, kde se tyto rostliny vyskytují. Místní černoši toho moc nevěděli, ale číšník z našeho hotelu říkal, že rostou na kolmých skalách ve východní části ostrova. Byla to oblast kolem původního vojenského přístavu English Harbour. Začali jsme připravovat plán, jak se tam dostat. Nejjednodušší by bylo vypůjčit si auto a vyrazit. To se nám moc nechtělo, protože jízda vlevo, poškozené silnice po dlouhotrvajících deštích a neznalost místních poměrů nás v tom značně brzdily.

Melocactus intortus na předzahrádkách domů.

Při večerních procházkách kolem hotelu jsme uviděli první rostliny na předzahrádkách domů. A to dokonce s plody. Ty jsou velmi vzácné, protože vítr na pobřeží je okamžitě ulamuje a odnáší daleko. Byl to další impuls, že musíme vidět rostliny v přírodě. Už z těchto bylo patrné, že se nebude jednat o žádné trpaslíky. Nakonec jsme si najali taxi a vyrazili na jihovýchod ostrova. V hustém přímořském porostu rostly sloupovité Cephalocereus nobilis. Rostliny kvetly i plodily. Nejplodnější byla temena rostlin, která byla ve výšce přes 3 metry. Taxikář nás vezl nádhernou, tropickou krajinou plnou plantáží ananasu, banánovníků a citrusového ovoce. Byly tu i plantáže méně známých druhů jako např. bredfrut (Artocarpus altilis). U jedné z místních restaurací jsme pozorovali první melocactusy. Byly nasázené v betonových korytech. Nejvíce mne zaujaly obří kusy s rozvětvenými cephálii.

Melocactus intortus na předzahrádkách domů.

Vypadá to, že přihořívá, protože se blížíme k vyhlídce nad přístavem English Harbour. A skutečně, na skoro kolmých, travnatých stráních byly nádherné Melocactus intortus. Bylo jen škoda, že se na rostliny nedá dostat. Bohužel s nepořízenou jsme odjeli zpět na hotel. Déšť jakoby této cestě dodával smutnou náladu. Tu mi zlepšila jen zastávka v pralese plném nádherných tilandsií. Již v tuto dobu jsem věděl, že si auto musíme půjčit a vyrazit na melocactusy sami. To se nám splnilo až poslední, šestnáctý den pobytu na ostrově.

Cephalocereus nobilis.

Vypůjčili jsme si oblíbenou značku Toyota a vydali se hledat melocactusy. Jízda vlevo mi nečinila větší potíže, jen na kruhových objezdech jsem si připadal divně. Nesmím zapomenout, že vždy po zastavení a následném rozjetí jsem se tlačil na druhou stranu. Zásluhou skvělé navigátorky jsem se vždy polepšil. Vše jsme nakonec zvládli na jedničku a přiblížili se ke skalním útesům, kde měly melocactusy růst. Nebylo to však jednoduché se k nim dostat. Když už to vypadalo nadějně, stál v cestě hotel, soukromý dům nebo privátní oplocený pozemek.

Cephalocereus nobilis s plody.

Konečně jsme našli cestu mezi hotely a soukromými domy. Bylo pravé poledne, teplota na slunci atakovala padesátku a my bez kapky vody se vydali na útesy… Konečně je vidím, nádherné skvosty Antiguy. Sedí tu ve vysoké zelené trávě s červenohnědými cephálii. Působí na mne jako majáky na pobřeží, které hlídají ostrov. Cesta v husté trávě plné trnitých rostlin je velmi nepříjemná, ale když ty „meláci“ za to stojí. Vždyť jsem za nimi jel přes půl světa. Objímám toho s největším cepháliem. Je snad 80 cm vysoké. Z trávy na mne vykukují další a další.

Cephalocereus nobilis ve vlhké pobřežní vegetaci.

Vůbec nevnímám ohromnou polední výheň. Fotím další rostliny. Ty největší mají snad 70 cm výšky. Většina z nich je ve výborném stavu. Po předchozích deštích jsou krásně napité a nemají žádné skvrny. Je vidět, že zde mají ideální podmínky. Marně pátrám po plodech. Ostrý vítr je odnáší někam pryč. Když už rostliny mají plod, nedá se k nim dostat. Konečně si uvědomuji to ohromné vedro a to nemáme ani kapku vody. Musíme se vrátit k autu. Bolest hlavy a dehydratace organismu nás k tomu nutí. Musíme dostat tělo do kondice. Pomáhá nám v tom klimatizace našeho auta a zásoba tekutin. Nakonec ani auto ani my jsme neutrpěli. Plni příjemných dojmů i zážitků nejen s melocactusy se vracíme do naší mateřské Evropy.