Je neděle 24. ledna 2016 a my jsme konečně ve vysněné Patagonii. Kempujeme u Las Lachas v provincii Neuquén. Vítr fouká tak intenzivně, že nám sfoukl i nakrájenou zeleninu na prkénku. Každý si držíme svoji sklenici s pivem, aby nám ho vítr taky neodfoukl. Ukládáme se ke spánku a doufáme, že ráno bude klidnější. Skutečně se vítr uklidnil a my hledáme v okolí našeho nocležiště vysněné Pterocactusy. Teplota výrazně klesla a my zažíváme první chladné ráno. Pryč jsou vzpomínky na ohromná vedra v provincii San Juan, kde teploty v odpoledních hodinách atakovaly 57 stupňů!!! Tepleji jsem v životě mimo saunu nezažil…
Proto si bereme teplé oblečení a vyrážíme mezi nízké keře. Hledání Pterocactusů je velmi obtížné, protože absolutně splývají s okolím. Nic nenacházíme a po hodině to vzdáváme a pokračujeme do města Zapala, kde budeme určitě úspěšnější. Z míry nás vyvádí jen událost s hadem křovinářem. Jak tak hledám, soustředěn na Pterocactusy, vůbec nevnímám nebezpečí, které číhá pod nízkými keři. Něco mi říká, podívej se mírně doleva, pod keř. Tam by mohly být ve stínu Pterocactusy. Bohužel zase nic, ale ležel tam skoro 80 cm had, který splýval s okolím. Samozřejmě to byl nejjedovatější jihoamerický had – křovinář. Stačilo jít o metr vedle a šlápl jsem na něho.
Volám Mirka, protože můj nový foťák neumím nastartovat. Mirek přibíhá rychle a hada fotí. Samozřejmě ho ještě trochu dráždí klackem, aby byl ještě fotogeničtější. Had skáče víc než půl metru vysoko – a to je 8 hod ráno a chladno. Nakonec se naštěstí rychle odplazí do dalšího keře. Holt moudřejší ustoupí. Od této chvíle se naše opatrnost výrazně zvyšuje. I když hledat kaktusy a dávat pozor na hady je velmi složité. Pokračujeme raději do Zapaly. Zde si hledáme ubytování. Využíváme k tomu naši navigaci, kde v mapě Argentiny máme i ubytovací zařízení v daném místě. Nacházíme dvouhvězdičkový hotel. Je sice trochu starší, ale potřebu hygieny dobře zařídí. Rovněž i semena se tady dají vyprat. Lepší spánek stimulujeme demižonkem červeného mendozského vína. Znovu platí: Kdo usne první vyhrává…
Těšíme se na ráno, protože nás čeká lokalita „vajíčkového“ Pterocactus conoideus. Vyrážíme po asfaltce na Primeros Piňos. Asi po 10 km stavíme a šplháme do prudkého kopce. Samozřejmě je to ten nejvyšší v celém, širokém okolí. Vylézáme na jeho vrchol a zjišťujeme, že je to jen hrana dalšího kopce. Hledáme vysněná vajíčka. Nic nenalézáme, jen pár „obyčejných pteráků“ z okruhu Pt. fischerii. Pokračujeme v dalším výstupu. Když už jsme znovu na vrcholu, znovu zjišťujeme, že je to jen hrana dalšího kopce. To se opakuje celkem čtyřikrát. Uklidňuji se sběrem zralých plodů Maihuenia patagonica. Přibývají docela dobře. Škoda, že nemám s sebou igelitku…
Až na posledním kopci nalézám vysněný Pterocactus conoideus. Skutečně mnoho rostlin vypadá jako hnědá vajíčka. Tento druh vidím v životě poprvé. Když objevíme jednu rostlinu, vždy v její okolí najdeme rostlin více. Připomíná mi to houbaření v Čechách. Nadšeně fotíme a hledáme plody. Rostlin tu není mnoho, ale odcházíme spokojeni. Nyní už půjdeme jen z kopce… Jak zjišťujeme, někdy je to komplikovanější než cesta do kopce. A to musíme stále dávat pozor na ty zatracené křovináře!
Další vysněný druh je Austrocactus hickenii. Proto pokračujeme stále jižněji. Za dalších 5 dní přijíždíme až do městečka Tecka. Zde máme 3 GPSky na bájný Pterocactus. Hned na první lokalitě ho nacházíme kousek od auta ještě před plotem, který zde uzavírá všechny pozemky. Je to úžasná rostlina s krátkými černými trny, skoro vždy kulovitá. Ani ji nefotíme a těšíme se na hojnost dalších. Podlézáme plot a hledáme mezi vyššími keříky. Po více než půlhodině zjišťujeme, že ten u auta byl jediný v širokém okolí. Nevadí, máme ještě 2 další lokality. Natěšeni zastavujeme za městem Tecka. Bohužel, „jistá GPSka“ znovu zklamala. Ani na té třetí jsme nedopadli lépe. Znovu nic, jen několik nachozených kilometrů. Po velkém úsilí i troše štěstí nalézáme cabaňas a odpočíváme po neúspěšném dni. Samozřejmě do noci čistíme semínka a pijeme červené. Uvařil jsem všem špagety s mojí argentinskou omáčkou. Asi všem chutnaly, protože na zítra si je objednali znovu.
Vstáváme do horkého, slunečného rána. Vyjíždíme na východ směr Trelef, čeká nás cesta přes celou Argentinu až k Atlantiku. Chceme vidět kolonie tučňáků. „Ráno moudřejší večera,“ to říkala už moje babička. Tak dnes uvidíme. „Jisté“ lokality ignorujeme a zkoušíme si nalézt svoje vlastní. U silnice vidíme páreček nandu a proto zastavujeme. Plachá zvířata fotíme. O kousek dál znovu stavíme, protože skalky u cesty vypadají slibně. A taky jo!!! Jsou tady nádherné Austrocactusy. A mají semena.
Včerejší neúspěchy jsou zapomenuty. Zkoušíme stavět ještě o pár kilometrů dál. I tady jsme úspěšní. Zase nádherné Austrocactusy a navíc i tolik očekávaný Pterocactus hickenii. Je faktem, že dohromady nacházíme jen 5 rostlin této super rarity!!! Ale i to je úspěch.
Všichni hned máme lepší náladu. Můžeme spěchat dále, za dalšími patagonskými dobrodružstvími…
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
|