Jeden z nejvzácnějších kaktusů vůbec.
Možná to zní trochu nadnešeně, ale starší a zkušení kaktusáři vědí o čem je řeč. Rostlina je ve sbírkách nesmírně vzácná. Najdeme zde jen pár zbloudilých importů z doby před mnoha a mnoha desítkami let. Semenáčů je minimálně a zájem o ně je tedy obrovský… Proč tomu tak je jsme se snažili zjistit přímo na nalezištích v Chile.
Údolí Botija, naleziště Copiapoa solaris.
Není žádným tajemstvím, kde se tato rostlina vyskytuje. Když jedeme podle moře z Taltalu do Paposo, potkáváme nádherné kolonie Copiapoí. Začínají C. cinerea, dále jsou největší – Copiapoa gigantea. Pokračují přechodné formy až do malé rybářské vesnice Paposo. Nakupujeme zde zásoby (pivo) a pokračujeme dále podle moře směr El Cobre. Za Poposo začínají první C. haseltoniana.
Některé rostliny jsou živé jen z poloviny.
Konečně přijíždíme k vysněné Caleta Botija. V její blízkosti nacházíme první mumie Copiapoa solaris. Vidět tyto rostliny je úžasný zážitek, ale zároveň i velký smutek. Většina je mrtvých. Jen vzácně najdeme položivou hlavičku. Takto to pokračuje i dále až k El Cobre. Na této cestě nalézáme několik, ještě živých rostlin resp. pár živých hlav na trsech. O semenech nebo květech se nám může jen zdát. Snažíme se odsát něco, co vypadlo před lety do hrubých a trnitých temen.
Mladá rostlina Copiapoa solaris.
Většina je kamínků, ale i pár semínek máme. Velmi nás překvapilo, když semena klíčila. Podobně jsou na tom i lokality z El Cobre na Antofagastu. Zase skoro samé mumie. Snažíme se lézt dále do hor, kde nacházíme pár živých rostlin, ale bez semen i květů. Až v loňském roce se nám podařil husarský kousek. U Caleta Botija je údolí Botija Valley. Několikrát jsme zde byli, ale nedošli jsme nikdy dostatečně daleko. Nalézali jsme zde jiné druhy jako Cop. aremiphiana a Cop. decorticans. Bohužel žádné Cop. solaris.
V Quebrada Botija je populace velmi bohatá.
V loňském roce jsme tuto lokalitu navštívili a nechtěli jsme věřit svým očím, do Quebrady Botija vede cesta. Zakempovali jsme hned u vjezdu a nemohli dospat rána. O všem nás jen utvrdilo auto, které z údolí vyjíždělo. Samozřejmě to byla čtyřkolka, patřící místní důlní společnosti. Konečně je ráno, balíme náš tábor a jsme zvědavi, kam dojedeme a jestli někam projedeme. Byly jsme vybavení také dobře, protože jsme měli čtyřkolku Renault Duster. Cesta řečištěm, často přes kameny byla poměrně složitá, ale naše čtyřkolka makala dobře.
Stáří rostlin se odhaduje na více než 100 let.
Cca po 5km vidíme první vysněné rostliny. Na svazích jsou jich desítky a většina v perfektním stavu. Z dálky vidíme, že kvetou!!! To je dobré znamení, protože, kde jsou květy, mohou být i semena. Vylézáme z auta a rychlým tempem jdeme na svah. Na svazích je mnoho krásných, živých rostlin. Po chvíli nalézáme i semena. Další rostliny jsou i dále, v kaňonu směrem do vnitrozemí, nám stačí tato lokalita. Sáčky se plní, fotek přibývá. Blíží se poledne a vedro začíná být nesnesitelné.
Detail jednotlivých hlav.
Neradi opouštíme tuto lokalitu a opatrnou jízdou vyjíždíme z kaňonu. Opatrně přejíždím kamenné nástrahy, které často šimrají spodek našeho auta. Konečně jsme venku a vyjíždíme ze suchého řečiště, kterým cesta vedla. Nyní je mi jasné, proč nejsou v Evropě ani jinde ve světě žádné rostliny. Všechny rostliny ze známých lokalit na pobřeží jsou spáleny ostrým jižním sluncem. Srážky žádné a občasná mlha v posledních letech vůbec nestačí.
Nejvyšší rostliny mají více než půl metru.
O lokalitě v Quebrada Botija nikdo nevěděl. Ve vnitrozemí jsou rostliny více chráněny, protože slunce zde pálí jen část dne. Navíc je zde příznivější mikroklima. Je to důležité zjištění, znovu naše práce na lokalitách přináší své ovoce. S tím, že se nám podařilo nasbírat nějaká semena, která dobře klíčila, myslím, že se podaří rozšířit a zachovat tento druh i pro další generace.