Zní to skoro bláznivě, ale nám se to podařilo. Na přelomu listopadu a prosince jsme navštívili Bolívii. Co tomu předcházelo a co pak následovalo bych chtěl popsat v následujících řádcích. Možná to bude i trochu návod, jak podpořit další cestovatele.
Sulcorebutia pihuaniensis
Geniální a zároveň trochu drzá myšlenka vznikla v hlavě známého cestovatele a dobrodruha Ládi Horáčka na přelomu října a listopadu. Hned jsem souhlasil, protože jsem v Bolívii již 4 roky nebyl a tato cesta by byla moje jubilejní patnáctá do Bolívie a padesátá za kaktusy celkově. Jak vzrušující!
Parodia lecoriensis
Sehnat letenky nebyl problém, dokonce jsme cestu i 2× odložili a kupovali letenky na poslední chvíli, 4 dny před odletem. Nechali jsme se 3× testovat, prvně, když můj syn měl koronavirus, podruhé před koupí letenky a potřetí těsně před cestou, abychom všude splnili limit 72 hodin. Měl s námi letět ještě kamarád lékař z Mladé Boleslavi, ale ten bohužel uvízl v síti koronaviru. Na poslední chvíli se místo něj připojil známý slovenský šprýmař Albert Škrovan, takže expedice byla mezinárodní.
Weingartia aff. lecoriensis
Prvním předpokladem podniknuté cesty byla kovidová a politická situace v Bolívii. Pomohly nám informace od našich krajanů, žijících v Bolívii. Věděli jsme, že před pár dny Bolívie otevřela hranice pro zahraniční turisty bez omezení. Uklidnila se i politická situace, protože vyhrála volby strana MAS Ewo Moralese. Narentovat auto nebyl rovněž problém, protože auta zahálela v půjčovnách mnoho měsíců. Testy na koronavirus na nás chtěli na pustém, pražském letišti při odbavení a vydání palubních lístků.
Sulcorebutia fischeriana mezi Sucre a Poroma
Byli jsme odbaveni přes Frankfurt až do Sao Paula. Zde jsme se museli znovu odbavit pro lety do Bolívie a museli znovu ukazovat negativní koronatesty. Tím to skončilo. Při mezipřistání v Santa Cruz nám pouze měřili teplotu a prošli jsme vanami s dezinfekcí. Následovalo mnoho všetečných dotazů proč letíme do Bolívie, v kterém hotelu budeme bydlet, jak dlouho apod. Jak „za socíku“ v Čechách. Bylo to asi proto, že jsme byli po dlouhé době zase turisté, kteří zde mnoho měsíců nebyli. Poslední let do Cochabamby byl jen krátkým vyhlídkovým letem nad hřebenem And. Na letišti znovu měření teploty a máchání nohou v dezinfekci. Hurá, konečně jsme venku, kde nás vítá naše krajanka Jarka, jinak univerzitní profesorka z Cochabamby. Rychle nasadit nové roušky, které jsme měli již 39hodin na ústech po dobu naší cesty. Už abychom vyjeli do přírody a naše uši si odpočinuly od řezavých gumiček.
Lobivia chrysochete 3650m
Po noci strávené v hotelu nás přivítala ranní, slunná Cochabamba s teplotou kolem 30 stupňů. Rychlá výměna peněz, převzetí auta a rychle pryč. Mělo to však malý háček, protože všechny výjezdy z města byly zablokovány nespokojenými domorodci, protestujícími proti příspěvkům státu na koronavirus. Prokličkování mezi zátarasy nám trvalo více jak 2 hodiny, ale povedlo se. Konečně jsme byli svobodní a uháníme naším Nissanem směr Arani a Misque. V Cochabambě jsme nepotkali nikoho bez roušky, zato venkov slovo rouška neznal. Všichni žvýkali koku, a to je ta nejlepší ochrana proti kovidu. Na venkově se tato zákeřná choroba nevyskytuje. Jak prosté.
Weingartia lecoriensis v. longispina u Padcoyo
Naše cesta vedla do hor a byla zaměřena na lokality sulcorebutií a weingartií. Pohybovali jsme se v nadmořských výškách 3000 až 4500 metrů. Všechny lokality byly úžasně vyschlé, ale přesto jsme byli úspěšní, hlavně co se semen týká. Vrcholem cesty byly lokality vysoko v horách z Padcoyo směr Kolpa. Chtěli jsme vidět totiž novinku Sulcorebutia pirhuaniensis. Daří se, 3 nové lokality jsou toho důkazem! A dokonce louky plné Lob. chrysochete. To vše v nadmořské výšce 3600 – 3700 m. Kolem cesty jsou ještě zbytky sněhu, což doplňuje úžasnou vysokohorskou atmosféru.
Mnoho krásných lokalit weingartií kolem Padcoyo a Lecori nás nutí mnohokrát zastavit a zhluboka dýchat, protože jsme stále kolem 3500 m. Vrcholem cesty je i W. skrovanii mezi Misque a Totora, kterou nám osobně prezentuje Albert Škrovan. Jak úžasné a osobní. V této oblasti je i mnoho tillandsií, protože je zde zeleno a tedy vlhko.
Sulcorebutia tiraquensis u Monte Puncu
Za zmínku stojí také lokality ze Sucre na Poromu. Návštěvujeme několik lokalit Sul. fischerii a nová Sul. nadae ssp.huaycomaensis u stejnojmenné vesnice. Vracíme se přes Aiquile zpět a navštěvujeme oblast Totora, Epizana a Tiraque. Všude mnoho sulek a to i s plody a květy. Po 12 dnech se vracíme do Cochabamby a znovu navlékáme roušky. Zde je hygiena velmi přísná. Při každé návštěvě restaurace, hotelu, či veřejné budovy vede cesta přes dezinfekční vany. Když si chcete dát oběd nebo jen pivo, musíte nejdříve nastavit ruce a proud dezinfekce z ruky číšníka vám je zkropí. Pak teprve můžete pít pivo…
Tillandsia capillaris u Tiraque
Pomalu myslíme na cestu zpět. Bez testů nemůžeme odjet. Nevíme, co nás kde čeká. Krajanka Jarka nám vyřizuje testy v soukromé laboratoři. Cena 600 BOL (1800 Kč). Vstáváme brzy a jedeme taxíkem do rezidenční čtvrti, kde je laboratoř. Je zde asi 6 lidí a otevírají na čas. Odběr je standartní jako u nás, jen je trochu hlubší. Vrtání v nose cítíme ještě druhý den. Večer jsou testy hotové! A jsou naštěstí negativní. Co bychom si počali, kdyby to bylo jinak! Procházíme ranní Cochabambou a hledáme restauraci na snídani. Konečně se nám to pomocí naší krajanky daří. Snídaně je vydatná a výborná. Probíráme jak se cesta vydařila, co jsme vše zažili a viděli, i to, jak je stále v Bolivii lacino. Benzín za 10 Kč, hotel s koupelnou za 300 Kč, oběd za 30 – 39 Kč. To kdyby bylo u nás.
Passiflora sp. u Cerro Tunari 3650m
Večerní setkání z krajany v nové nobl restauraci zakončuje náš bolivijský pobyt v době koronavirové. Ve 22:30 policie slušným způsobem vyhání hosty, protože všechny restaurace musí zavřít ve 23 hodin. Mezi tím nám ještě stačí změřit teplotu. Nočním taxíkem odjíždíme na hotel a jeho cena 35 Kč nezní rovněž pražsky! I to je naše milovaná Bolívie.
Vstáváme brzy ráno a jedeme na letiště. Znovu dezinfekce nohou a měření teploty. Kovidové papíry nikdo nechce, a to ani v Santa Cruz, v Sao Paulo, ve Frankfurtu, jen v Praze musíte mít stažený QR kód, kterým zaregistrujete svůj přílet na Ministerstvo zdravotnictví. Ve finále zjišťujeme, že konrolujícímu celníkovi stačí ukázat jakýkoliv QR kód. Nu jiný kraj, jiný mrav. Kovidové negativní testy ho nezajímají. Ať žije česká byrokracie postrádající logiku – proto hurá na cesty!!!